Po spirále

Existuje teorie, nevím zda se původně týkala historie, vývoje společnosti, technického pokroku, evoluce, postupu člověka svým osudem, nevím ani kdo ji formuloval. Jen ji právě aktuálně vnímám. U sebe. Kráčím po spirále.

Stojím na cestě, něco už mám v nohách a víc (alespoň doufám) ještě před sebou. Když se ohlédnu, vidím zákruty, kterými jsem kličkovala, než jsem zjistila jak se dostat tam, kam zamýšlím; poznávám rozcestí, na kterých jsem volila, a už nikdy nezjistím, kam by vedly jiné odbočky; mávám na lidi, kteří po té cestě kráčeli a někteří stále kráčí (alespoň kousek) se mnou. Když se však dívám před sebe, vidím sotva na pár kroků... možná bych mohla zvednout zrak od nejbližších kamínků a výmolů a zapátrat ve větší dáli. Ale nechce se mi, ne teď.
Taky se můžu podívat doprava od sebe a vidím podobnou cestu a na ní... sebe. Vidím překážky, které mi tenkrát připadaly nepřekonatelné a dnes se jim jen usmívám. Spatřuju pohodlné putování po loukách, po kterých se mi dnes občas zasteskne. Ale přitom jsem nyní na podobném místě. Ušla jsem kolo a vrátila jsem se do míst, kam už jsem zavítala dříve, ale přitom jsem kousek dál.
Zase jsem v "prváku", ale se zkušenostmi se studiem. Zas jsem začala bydlet s mým nejdražším, ale není to jako když jsem se k němu tenkrát nastěhovala do Líšně. Zase jsem celkem spokojená se svým životem a jsem za to ráda. Zas jsem celkem upřímná k sobě i k druhým a cítím lehkost. Zase víc čtu a je to fajn, knihy jsou moudré jako nikdo. Zase... je toho víc.
Je to zvláštně příjemné, lehce nostalgické, malinko trpké v poznání, že věci dřívější se již nevrátí. Ale nechtěla bych se vrátit, jsem zvědavá, kam dojdu po téhle cestě.