Pravda o studentce psychologie

Neustále činím jednu a tu samou chybu - říkám lidem o sobě pravdu. Tedy alespoň když odpovídám na otázku, co studuju. Dneska -když nechci kecat- už k tomu nemůžu dodat, že se vzdělávám i v oboru digitálních médií, a vypadne ze mne tedy něco ve smyslu, že studuju psychologii. (Nemáte nápad, jak to formulovat jinak?)
Lidé reagují na tuto informaci dvěma způsoby - buď to přejdou beze změny výrazu tváře i bez poznámek, nebo se odtáhnou a začnou si mě ostražitě měřit. "Od teď mi vidíš do hlavy, co?" Takové hlášky mne nejdřív překvapovali, pak jsem se s nimi smířila, ale stále se vrací, takže se na ně nedá zapomenout.
Jak to ale s tím koukáním do stínů mezi záhyby mozkové kůry vlastně je?

Psychologie není to samé jako telepatie - v první řadě. Psychologie ani nechce vidět lidem do hlavy.
Pokud vám tato tvrzení nestačí, hned v dalších řádcích zjistíte, že i kdybych chtěla, nejsem pohledu do vaší dutiny lebeční schopna.
Jeden zvídavý výzkumník (možná zažíval podobné věci, jak já) se rozhodl zjistit, kdo je lepší v odhadování lidí podle svého prvního dojmu. Zkoumanými osobami mu byli pokročilí studenti psychologie, začínající studenti psychologie a studenti jiných oborů. Ukázalo se, že právě ti naposled zmínění jsou v odhadování lidí nejblíže skutečnosti. Pokročilí studenti psychologie byly v tomto úkolu mnohem méně úspěšní. Alespoň tak nám to vykládal jeden pan profesor. Další věci jsou osobnější.
V tomto roce se nás vyučující poměrně často dotazují na naše znalosti z předmětů absolvovaných v minulých letech. Po otázce se v učebně rozhostí ticho - plíživé, tíživé, někdy až trapné. Neodpovídáme, protože odpověď neznáme? A nebo se ji bojíme/stydíme říci? Je nám příjemnější podílet se na kolektivní nevědomosti? Ani jedna z variant není pro budoucí psychology právě dobrou vizitkou.
A závěrem - má tvorba. Díky jednomu člověku jsem se vrátila ke své seminárce z prvního ročníku svého vysokoškolského studia. Byla to celkově druhá seminárka, co jsem na VŠ zplodila. A co je hlavní - tu seminárku jsem napsala velmi dobře. Místy je sice trochu zmatená, tenkrát jsem byla s tématem líp obeznámená a dnes mi některé souvislosti lehce unikají. Ale jinak je svižná, stručná, nevšední a na pár postřehů tam jsem i dnes po letech pyšná.
Co z toho všeho plyne? Studium nás (de)formuje - chtě nechtě nás vstřebávanými poznatky obohacuje a svazuje zároveň. Přijímáním jedněch informací se zároveň uzavíráme jiným způsobům poznávání - citlivosti vůči vlastním dojmům či intuici. Oborová klišé a fráze získávají přední místa v naší vlastní zásobě výraziva. Studium nám nasazuje brýle a my věříme, že skrze ně uvidíme svět jasněji a snad i uzříme něco nového. Místo toho nám tyto brýle svět spíše zatemňují a skrývají před námi i to, co jsme dříve byli schopni spatřit.
Takto tedy vypadá skutečný význam, který nese formulka "(už několik let) studuji psychologii" - alespoň v mém případě. Na ostatní studenty, třeba i dalších oborů, se neodvažuju zobecňovat.