Za kolik nocí se dá napsat bakalářka?

Doufám, že na tenhle blog nezavítá vedoucí mojí bakalářky, aby... nevím, zda by se jenom podivil, nebo ho přímo trefil šlak... ale je mladý, moh by to ustát. Jenže paranoidní pocit mě pronásleduje pořád, tak tu radši nebudu z tvorby odhalovat moc podrobností.

Zasadní informace: Můžem zvolat HURÁ! Zatím jenom jednou, protože bakalářka je na světě. Tedy tak z 97 procent, ale to už je zatraceně hodně. Znamená to, že je téměř úplně hotová a v každém případě byla postoupena dál vedoucímu a já budu napjatě čekat na opoznámkování...

Ju, nějaký nedostatky a nedodělky tam jsou a hnedka v podstatě je začnu odstraňovat. Ale základ je dobrý, aspoň si to teda myslim :) Má to myšlenku a má to smysl, teď jen to doladit tak, aby to tam vyčetli i čtenáři :)

Mám z toho dobrý pocit a po nějaké době zas začínám věřit tomu, že je zas o něco větší šance dokončit studium v tomto semestru. Sice ta zásadní vlastní práce ležela na mě, ale stejně je tu pár lidí, bez kterých by to nedopadlo, tak jak to dopadlo.

...

Tohle prosím měl být aktuální středeční příspěvek a vzhledem k okolnostem mi tu zůstal ležet do pátku. Těmi okolnostmi byla děsná nechuť cokoliv psát (psala jsem poslední dny tolik, že mi to fakt začlo lézt krkem), potřeba trávit čas s Daxíkem (dost jsem ho zanedbávala, a když to ze mě spadlo, tak mi začal hodně moc chybět) a pak akutní nedostatek spánku...

Kdyže jsem to přestala spát? Asi když jsem překonala depku a neschopnost a slabou vůli a já nevim, co všechno (každopádně vím, komu za to dík - vděčně tě líbám, můj milý!), někdy minulou středu? Přibližně tak nějak... No, nepřestala jsem spát úplně, ale dost jsem tuhle základní fyziologickou potřebu omezila. A dopadlo to tak, že v úterý netuším, jak jsem se dostala od noťasu do postele, fakt ne.
Ve středu jsem konečně odeslala polotovar (no takový ten, co ho pak stačí už jen trochu ohřát) bakalářky vedoucímu a lehká euforie ze splněného úkolu, o kterém už jsem chvílemi dost zásadně pochybovala, mě na ten den probrala. Ale ve čtvrtek to na mne dolehlo plnou vahou a já usnula u Daxíka v práci - opřená o zeď a s otevřenými ústy O:) Nu, stane se. A pak jsem k dohnání spánkového dluhu věnovala celé čtvrteční odpoledne.

Co tím vlastně chci říct? Odůvodnit, proč píšu až teď ;)