Cyberamatérka: Ajťákovo první přikázání

"Umíš opravovat notebooky?" spolubydlící visí na futru dveří a hází na mě zvědavě-prosebné pohledy.
"Co s tím je?" ptám se už napůl zvedlá ze židle.
"Ale, nějak blbne display."
"Jestli něčemu trošku rozumim, tak spíš softwaru, ale můžu se na to kouknout."
V těsném závěsu za ní se přesunuju k jejímu stroji, který je ještě starší než můj. V zásuvce je, kontrolky občas zablikají, ale display je smutně černý. Zkoušíme zda neni vyplej, ne, opravdu neni.
"Ještě před chvílí tam bylo něco málo vidět, tak jsem to přes Windows zvládla vypnout, pak jsem to zapla, ještě jsem tam zahlídla nápis 'Windows', ale už byl sotva vidět." Zkoumáme display ze vzdálenosti několika milimetrů, ale vidíme akorát černotu.
"Zkus to ještě vypnout a zapnout, třeba to naběhne," radím univerzálně.
Když notebook nabíhá opravdu tam na chvíli spatříme 'Windows' a pod tím pruh s běhajícími modrými kostičkami, obojí velmi slabě a ještě než se notebook plně nastartuje, ponoří se display do temnoty úplně.
"Jsem tu chodila, zakopla jsem o šňůru a vytrhla jsem ji ze zdi, možná to bude tim," vykládá spolubydla, "předtim to každopádně normálně fungovalo a pak k tomu přijdu a už to tmavlo."
"Tipla bych, že ten display prostě odchází, ale neni to ani trochu kvalifikovaný odhah," přemítám.
"Co takhle zkusit kluky od naproti?" (Pozorný čtenář už správně tuší, že jde o druhý byt na patře, pro změnu obývaný osobami mužského pohlaví.)
"Můžeš jim říct, aspoň zjistíme, zda jsou co k čemu." Pousměju se a jdu si zas po svých.
Za pár okamžiků si spolubydla nějakého chalana vede. Cosi nahoře kutí. Pak se ozve vítězoslavné zavísknutí, slova díků a chlapec zas opouští náš byt.
"Funguje to?" hrnu se hned k spolubydle.
"Jo," ona vesele.
"A co s tim udělal?"
"No, vypnul to, vytáhnul ze zásuvky, vyndal baterku. Pak to dal zas dohromady, zapnul a ono to normálně naběhlo."

IT přikázání č. 1: "Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?" je opravdu základní a ultimátní rada na drtivou většinu problémů. Jen je třeba ji uplatňovat důsledně.