Po spirále

Existuje teorie, nevím zda se původně týkala historie, vývoje společnosti, technického pokroku, evoluce, postupu člověka svým osudem, nevím ani kdo ji formuloval. Jen ji právě aktuálně vnímám. U sebe. Kráčím po spirále.

Stojím na cestě, něco už mám v nohách a víc (alespoň doufám) ještě před sebou. Když se ohlédnu, vidím zákruty, kterými jsem kličkovala, než jsem zjistila jak se dostat tam, kam zamýšlím; poznávám rozcestí, na kterých jsem volila, a už nikdy nezjistím, kam by vedly jiné odbočky; mávám na lidi, kteří po té cestě kráčeli a někteří stále kráčí (alespoň kousek) se mnou. Když se však dívám před sebe, vidím sotva na pár kroků... možná bych mohla zvednout zrak od nejbližších kamínků a výmolů a zapátrat ve větší dáli. Ale nechce se mi, ne teď.
Taky se můžu podívat doprava od sebe a vidím podobnou cestu a na ní... sebe. Vidím překážky, které mi tenkrát připadaly nepřekonatelné a dnes se jim jen usmívám. Spatřuju pohodlné putování po loukách, po kterých se mi dnes občas zasteskne. Ale přitom jsem nyní na podobném místě. Ušla jsem kolo a vrátila jsem se do míst, kam už jsem zavítala dříve, ale přitom jsem kousek dál.
Zase jsem v "prváku", ale se zkušenostmi se studiem. Zas jsem začala bydlet s mým nejdražším, ale není to jako když jsem se k němu tenkrát nastěhovala do Líšně. Zase jsem celkem spokojená se svým životem a jsem za to ráda. Zas jsem celkem upřímná k sobě i k druhým a cítím lehkost. Zase víc čtu a je to fajn, knihy jsou moudré jako nikdo. Zase... je toho víc.
Je to zvláštně příjemné, lehce nostalgické, malinko trpké v poznání, že věci dřívější se již nevrátí. Ale nechtěla bych se vrátit, jsem zvědavá, kam dojdu po téhle cestě.

Číst dál...

Pravda o studentce psychologie

Neustále činím jednu a tu samou chybu - říkám lidem o sobě pravdu. Tedy alespoň když odpovídám na otázku, co studuju. Dneska -když nechci kecat- už k tomu nemůžu dodat, že se vzdělávám i v oboru digitálních médií, a vypadne ze mne tedy něco ve smyslu, že studuju psychologii. (Nemáte nápad, jak to formulovat jinak?)
Lidé reagují na tuto informaci dvěma způsoby - buď to přejdou beze změny výrazu tváře i bez poznámek, nebo se odtáhnou a začnou si mě ostražitě měřit. "Od teď mi vidíš do hlavy, co?" Takové hlášky mne nejdřív překvapovali, pak jsem se s nimi smířila, ale stále se vrací, takže se na ně nedá zapomenout.
Jak to ale s tím koukáním do stínů mezi záhyby mozkové kůry vlastně je?

Psychologie není to samé jako telepatie - v první řadě. Psychologie ani nechce vidět lidem do hlavy.
Pokud vám tato tvrzení nestačí, hned v dalších řádcích zjistíte, že i kdybych chtěla, nejsem pohledu do vaší dutiny lebeční schopna.
Jeden zvídavý výzkumník (možná zažíval podobné věci, jak já) se rozhodl zjistit, kdo je lepší v odhadování lidí podle svého prvního dojmu. Zkoumanými osobami mu byli pokročilí studenti psychologie, začínající studenti psychologie a studenti jiných oborů. Ukázalo se, že právě ti naposled zmínění jsou v odhadování lidí nejblíže skutečnosti. Pokročilí studenti psychologie byly v tomto úkolu mnohem méně úspěšní. Alespoň tak nám to vykládal jeden pan profesor. Další věci jsou osobnější.
V tomto roce se nás vyučující poměrně často dotazují na naše znalosti z předmětů absolvovaných v minulých letech. Po otázce se v učebně rozhostí ticho - plíživé, tíživé, někdy až trapné. Neodpovídáme, protože odpověď neznáme? A nebo se ji bojíme/stydíme říci? Je nám příjemnější podílet se na kolektivní nevědomosti? Ani jedna z variant není pro budoucí psychology právě dobrou vizitkou.
A závěrem - má tvorba. Díky jednomu člověku jsem se vrátila ke své seminárce z prvního ročníku svého vysokoškolského studia. Byla to celkově druhá seminárka, co jsem na VŠ zplodila. A co je hlavní - tu seminárku jsem napsala velmi dobře. Místy je sice trochu zmatená, tenkrát jsem byla s tématem líp obeznámená a dnes mi některé souvislosti lehce unikají. Ale jinak je svižná, stručná, nevšední a na pár postřehů tam jsem i dnes po letech pyšná.
Co z toho všeho plyne? Studium nás (de)formuje - chtě nechtě nás vstřebávanými poznatky obohacuje a svazuje zároveň. Přijímáním jedněch informací se zároveň uzavíráme jiným způsobům poznávání - citlivosti vůči vlastním dojmům či intuici. Oborová klišé a fráze získávají přední místa v naší vlastní zásobě výraziva. Studium nám nasazuje brýle a my věříme, že skrze ně uvidíme svět jasněji a snad i uzříme něco nového. Místo toho nám tyto brýle svět spíše zatemňují a skrývají před námi i to, co jsme dříve byli schopni spatřit.
Takto tedy vypadá skutečný význam, který nese formulka "(už několik let) studuji psychologii" - alespoň v mém případě. Na ostatní studenty, třeba i dalších oborů, se neodvažuju zobecňovat.

Číst dál...

Když jsi dospělí hrají

Krutosti tohoto dosud neskončivšího týdne budiž přeměněny v cenné zkušenosti. (Je tvrdou pravdou, že mé psychologické znalosti nejsou valné, že slečno Sylvie?) A věnujme se spíše těm sladším a milejším věcem.

Měla jsem svátek a od některých lidí jsem opravdu nečekala, že se ozvou a zvlášť někteří tak trefně (...a nebo to tu, Klári, čteš :) ) Jiní zapomněli, respektive si neuvědomili a přesto mě obdarovali (velkej červenej už visí, Daxí ;) ). A pak tu byl oběd s Leničkou, časová posloupnost mě hapruje, ale důležitý je, že to bylo fajn.

Pak tu je ta trojice plyšáků - kdo by si pomyslel, že je ve svém věku dostanu a ještě do mého nejdražšího? Nečekala jsem to prostě :)

Ale ta hlavní roztomilost tohohle týdne:
Pixaři umí. Ale vědět, jak zacházet s animačníma programama nestačí. Důležité je mít nápady, přicházet s něčím novým, překvapovat. A to umí Pixaři taky - snoubit dětské s dospělým, futurismus s nostalgií a hlavně se neberou tak úplně vážně.
Tak nám představili Vall-Iho, robůtka s člověčí povahou. Vall-I má dané povinnosti, ale své osobní důležitosti - švába, žárovičky, víko od popelnice... a lásku. Ta je hlavně hravá, a věci jako romantika a osudovost jsou přítomny jaksi mimochodem.
Nevím, pro koho Pixaři Vall-Iho psali. Trochu mi přijde, že pro sebe :) Aby se pobavili a tím pobavili i ostatní.

VALL-I
originální název: Wall-E
původ: USA, 2008
CSFD.cz, IMDb.com, wikipedia.org

Ve zbytku článku možno shlédnout několik milých videí.



daninha685 má na svém účtu na YouTube.com spoustu krátkých snímečků za zákulisí. WallEMovie zveřejnil další krátké filmečky - doporučuji Vall-I a vysavač ;) - a něco trailerů a teaserů k tomu.

Číst dál...

Intimnosti

Šero v pokoji podbarvené příjemnou hudbou. A my dva na posteli, tělo vedle těla, soustředění jen na jedinou věc.

Napětí střídalo uvolnění. Ruce chvílemi nevěděly, kam sáhnout dřív. Jednou jízdu řídil on, pak zas já. Vrhala jsem se do toho po hlavě, ale on mě mírnil i povzbuzoval a do konce jsme to tak vždy dotáhli společně. Prostě jsme si užívali. A když se nám něco hned nedařilo, tak jsme to prostě zkoušeli znovu, dokud jsme nepřišli jak na to. A pak byl úspěch korunován dvojhlasnými výkřiky.


Jo, zas jsme jednou s miláčkem strávili úžasnou noc něčím novým - hraním Need for Speed Underground ;) (NFSU2-us, NFSU2-cz)

Číst dál...

O překvapeních, odkládaných úkolech a snech

Nenene, to není o té ne-zrovna-povedené písničce od Noname. Ale něco pravdy na tom, že překvapení mají sílu je. Že dokáží nabořit a pohřbít stereotyp. Dá se skrze ně vybruslit z ustrnulé situace. A dobře zvolené překvapení dokáže (i přes prvotní šok) dost pozvednout náladu a naladit zúčastněné na podobnou vlnu.

Jo, kéž bych uměla s překvapeníma zacházet. Občas se snažim, ale ne vždy to má žádoucí výsledek O:)

Věděli jste, že pro odkládání úkolů existuje odborný termín? Já jsem to zjistila až nedávno, zní prokrastinace.
Když je to takhle hezky pojmenovaný, znamená to, že se tim můžu ospravedlňovat?

Jakže jsem se k těmhle tématům dostala - no, koukla jsem zas jednou do Psychologie DNES (9/2008, konkrétně mluvím o článcích Karla Nešpora a Michaely Ivanovičové). Velkým tématem toho čísla byly sny - no a zjistili, že se od dob Freuda nic nezměnilo. A co že o snech věděl Freud? Že se v nich mnoho skrývá, ale co to znamená, se nám podaří rozklíčovat jen někdy.

Číst dál...