Tohle vymysleli v kuchyni

Dny jde dělit na víc druhů, nejen na horší a lepší, ale třeba na nudné a na ty, co jsou zážitků plné až moc. Dneska jsem chtěla vstát dřív a umýt si vlasy, protože jsem to nějak nezvládla včera, ale ani dnes se mi to nepovedlo... tak jsem je svázala do uzlu a šla. Kam? No přece na snídani.

Pujdem spolu fotit Tima, dudlaj dudlaj dudlajdá

Sama se nasnídam za pět minut. Dobře, tak za deset, ale to je i s mytim nádobí a čištěnim zubů. S mým Milým mi to trvá hodinu a půl, čím to asi bude? :) Ale tohle patří k těm příjemnějším věcem... a stejně jsem potřebovala dobýt baterku do foťáku. Plán totiž zněl vydat se na druhou stranu mostu a zdokumentovat tu část tamní Timovy tvorby, která je na druhé straně. (Ony jsou totiž mosty, pod kterými když jste na jednom konci, není právě snadné dostat se na ten druhý. Nechápete? Vyjeďte si do Pisárek. A nebo čtěte dál.)

Na poprvý jsme plánovanou výstupní stanici přejeli. Tak jsme se vrátili. Tenhle den jsme se vraceli několikrát. Třeba hned poté, co jsme se vydali přímo k vodě a zjistili, že plot je až k hladině. Na brouzdání počasí ještě nebylo a navíc močit nohy v proudy Smradky...

Bludištěm znenadání končících chodníčků náhodně se vyskytujících kolem nájezdů a sjezdů nedávno zbudované mimoúrovňové křižovatky jsme se nakonec dostali k v trávě vyšlapané pěšině. (Jaké to je číst dvě neslabičné předložky za sebou? :-P ) Správně jsme vytušili, že jsme na stopě... přecejen Timo se tam taky nějak dostat musel (a na jeho telefonu jsme se ptát nechtěli ;) )

Připadala jsem si jak kamzík - pohyb nahoru a dolu, po drolících se kamenech i trávě... jen ten foťák v ruce a mačkání spouště mě od zvířecího života dost odlišovaly. Takže mam Tima :) Už de facto třetí várku čekající ve frontě na zpracování a vystavení. *povzdech* By mě zajímalo, kdy se k tomu dostanu.

Zatim celkem nuda zážitky, což? No, to hlavní teprva přijde. Právě teď...

Umění je boj

DAXík mi řiká, ať se kouknu na druhou stranu podmostí. Zděsím se. Kde se ještě před několika týdny skvěly umělecké výtvory je cosi neurčitého, černo bílého... rozhodně to není Timo. Rozhodnem se to prozkoumat podrobněji. (A teď přichází ta pasáž o tom, jak se dostat na druhou stranu dálničního mostu...) Ve výšce střech osobních aut přecházíme po plechovém krytu kabeláže na druhou stranu. Doufáme, že tu nejsou kamery a v duchu se modlíme, ať tu zrovna neprojíždí policejní hlídka. Zdaří se. Už zbývá jen se protáhnout mezi zábranami, seběhnout pod most a naskytne se nám výhled na jedny z nejhorších "streetartů", co se po Brně vyskytují. Navíc to jsou "tapety" nalepené na zeď... nu, jedna nebyla zas tak zlá. (Mam je nafocené, tak budete moc posoudit, až je někam dám, vložím sem odkaz.) Na ošklivosti jim přidává hlavně to, že člověk ví, co je pod tím.

Nadávám na neuměly, smutním a zároveň cítím jakousi úlevu spojenou s pýchou, že jsem to stihla nafotit před tím, než to tihle rádoby tvořivci zničili. Má to smysl fotit streetart. Protože takhle to chodí. Tím že na zeď něco nastříkáš, si ji možná na chvíli přivlastníš a ozdobíš ji svým výtvorem. Kdykoliv však může přijít jiný writer/lepič a tvé dílko překrýt. (A nebo stavební dělníci - nejen šedá špína škodí!)

Vracíme se pěšky po druhé straně Smradky a mě uvnitř hřeje, že to, co už nikdo na vlastní oči neuvidí, mam relativně kvalitně zdokumentované. To, co jsme právě viděli, mě a Milého dovádí k zajímavé rozmluvě o válkách gangů writerů, které se mimochodem skutečně děly.

Street Art Wars

A od toho je jen krůček k nápadu na počítačovou hru. Jen si to představte - dějištěm je město s naprosto volným pohybem - ulice a uličky, výklenky, střechy, mosty, podchody, vlaky... Bylo by to možné hrát jako budovatelsko-bojovou strategii, jako akčňárnu, jako rpgčko, jako on-lineovku... Mít svoji crew, dělat svoje piecy, značkovat území tagy... Bránit se před jinými crew a společným nepřítelem všech jsou policajti. Běžní občané - někdo na vás zavolá cajty, jiný vás pochválí za zkrášlování paneláku. Ve dne si vyhlídnout místo, v noci se tam dostat, mít naplánovaný cesty úniku. Někteří tvoří, jiní hlídaj. Tag je hotovej za chvíli, ale je za něj málo bodů - např. reputace. Pořádný dílko trvá dlouho, čímž se zvyšuje riziko, že vás někdo uvidí, ale rozhodně je hodnotnější. Po sobě je nutný zamést stopy, aby vás nemohli pozdějc odchytnout. Možnost do hry natáhnout vlastní obrázky nebo je přímo ve hře tvořit - ve výsledku by se pak jen bitmapa prolnula s fasádou domu. Kam se hrabou fantasy a historická prostředí, současná sídliště, předměstí i městská centra jsou úplně stejně vzrušující!

Přemýšleli jsme, na jako hru to nasadit - GTA? Sims? Pak nás napad Second Life. Já tu hru moc nemusim, její smysl mi nějak unikal. Do dneška >:P Možnost na přeplácanou historizující vilku, kterou si tam někdo pracně budouval načárat piece - to by bylo super! Slušňačka v reálu a "podvratný živel/umělec" ve hře, ju tak to by mě lákalo :D

Na závěr jsme se ještě vyškrábali na brdek nad Kamenou kolonií, naším současným bydlištěm (ovšem každý v jiném domečku). Zapomenutá vesnička v kotlince, o jejíž existenci netuší ani všichni Brňáci, přes řeku Výstaviště - jedno z nejnavštěvovanějších míst v Brně, na dohled Špilas, Petrov, sídliště na druhém konci města... a ruka mého milého kolem pasu. Co víc si přát? Široké sklo, abych to mohla zachytit. Ale to už chci fakt moc ;)

Oběd ve Starobrněnské? Ne díky

Něco jsme přecejen ušli, energie by bodla a proč si jednou za čas (jednou za delší čas) nedojít do nějakého pěkného podniku? Vyhrála to Starobrněnská pivovarská restaurace. Několikrát jsme tu byli, vždy nadmíru spokojeni s obsluhou, jídlem i cenami, jelikož za ty peníze to fakt dycky stálo. I dnes jsme si z jídelníčku vybrali chutně znějící pokrmy. Jaké však bylo naše rozhořčení, když nám servírka oznámila, že je nedostanem, leda za ceny jednou tak velké, protože je víkend. Přitom v menu nic takového napsáno nebylo!!! Na otázku, kde že se tenhle podivný systém vzal, se nám dostalo odpovědi, že to vymysleli v kuchyni... Fakt blbá výmluva, v kuchyni se vaří a nevymýšlejí se tam pravidla pohybu cen. Naštvalo mě to tak, že mě skoro přešla chuť k jídlu a nějak mě nic nelákalo si vybrat. S DAXem jsem se rozhodli zkusit dvojitou porci guláše v kotlíku. Jenže to bylo jediné jídlo, které jim právě došlo. No neni to už k vzteku? Nakonec si Milý dal fógla, kterému se i v syrovém stavu o těch 200 gramech leda zdálo a já špagety. Celkem fajn, ale po těhle zážitcích do mě moc nelezly. Servírka se totiž courala jak zombík z levného hororu a kuchaři se patrně otáčeli stejně rychle, protože talíře s jídlem jsme dostali po 45 minutách od objednávky. Smutné. Z milé restaurace zůstal akorát obal (jo, barák je fo pěknej), ale zbytek se kamsi vytratil. Do Starobrněnské dlouho nezavítáme. A jinak štědrý DAXík jim nenechal ani korunu dýžka.

Epilog o PDA, co nechtělo umřít

Lidé baterky dobíjejí a přístroje vlastně taky. Jen je třeba je předtim pořádně vymlátit. Prohlížení fotek, s jasem na maximum a ještě v pohyblivé prezentaci přes celý display, to by mohlo vybíjení pomoci, že? Hm, nezdá se. PDA ukazuje jeden snímek za druhým, vypadá nadmíru spokojeně a energie mu ne a ne dobít. Vtipkujem s DAXíkem na téma "nesce se mu scípnout" - neplatí to totiž jen pro dnešek. Milý už PDA topil v kýbli s vodou, dusil prachem, vláčel ho možnými i nemožnými zákoutími svého oblečení a zavazadel, pouštěl s výšky... a dycky to přežilo.

Později dnešního dne na PDA převrhnu skleničku se sirupovou vodou. Že bych nakonec já byla jeho vrahem? Tajím dech a je mi na nic. V současnosti se zdá, že i tento útok přežilo. Jen doufám, že neskoná později na následky vnitřních zranění :(

Coda

Pokud by vás zajímalo, jak stejné zážitky vidí jiná zúčastněná osoba, koukněte na bezdomáka.blogspotujícího.com Ten úvod je dost neosobní, ale věřim, že na uhodnutí, kdo to píše ani tři pokusy nevyplýtváte ;)