Jsou dny dobré, kdy si myslím, že věci tak nějak fungují…

…a pak jsou dny horší. Dny proflákané, dny promarněné činnostmi, jež nemají žádný výsledek. Dny, kdy žádáte po druhých věci, které nemůžete dostat, a pak vidíte, v jiné souvislosti, že druzí dělají něco, co byste měli dělat vy. Věci se opakují, zrcadlí, převrací. Alenku jsem taky ještě nečetla. Tvářím se smutně normálně a tak pak ony nepoznaj, kdy je mě opravdu smutno. Je to dobře, stejně je to jenom sebelítost, stará známá. Jenže smutně se tváří i ti, kteří bych chtěla, aby byli veselí. Možná někdy jindy, dneska ne. Dnes je horší den. Nikdy jsem nebyla iniciativní, jsou věci, na které vlohy nemám. Je zajímavý, že se to opakuje všude. Než se do něčeho pustím, mam spoustu ideálů, pak to dělám a dělám to úplně jinak. Proč? Nedostatek odvahy? Strach se do toho ponořit? Dát tomu něco víc? Pochybnosti, že něco zkazím? Je toho dost. Ale dojde mi to dycky až potom. Uvažovat o sobě, mi jde. Nimrat se. A hlavně zmateně a ničeho se nedobrat. Nevím, zda to sem dát. Ale někde jsem si napsala, že tenhle blog bude deníčkový (fakt pošahaný slovo), tak to tu je. Doufala jsem, že když to, co mi krouží kolem hlavy, uvidim před sebou, dá mi to nějaký smysl. Nepovedlo se. Možná zítra.