Zimostráz

Po spirále

2009-02-07T15:27:00.002+01:00

Existuje teorie, nevím zda se původně týkala historie, vývoje společnosti, technického pokroku, evoluce, postupu člověka svým osudem, nevím ani kdo ji formuloval. Jen ji právě aktuálně vnímám. U sebe. Kráčím po spirále.

Stojím na cestě, něco už mám v nohách a víc (alespoň doufám) ještě před sebou. Když se ohlédnu, vidím zákruty, kterými jsem kličkovala, než jsem zjistila jak se dostat tam, kam zamýšlím; poznávám rozcestí, na kterých jsem volila, a už nikdy nezjistím, kam by vedly jiné odbočky; mávám na lidi, kteří po té cestě kráčeli a někteří stále kráčí (alespoň kousek) se mnou. Když se však dívám před sebe, vidím sotva na pár kroků... možná bych mohla zvednout zrak od nejbližších kamínků a výmolů a zapátrat ve větší dáli. Ale nechce se mi, ne teď.
Taky se můžu podívat doprava od sebe a vidím podobnou cestu a na ní... sebe. Vidím překážky, které mi tenkrát připadaly nepřekonatelné a dnes se jim jen usmívám. Spatřuju pohodlné putování po loukách, po kterých se mi dnes občas zasteskne. Ale přitom jsem nyní na podobném místě. Ušla jsem kolo a vrátila jsem se do míst, kam už jsem zavítala dříve, ale přitom jsem kousek dál.
Zase jsem v "prváku", ale se zkušenostmi se studiem. Zas jsem začala bydlet s mým nejdražším, ale není to jako když jsem se k němu tenkrát nastěhovala do Líšně. Zase jsem celkem spokojená se svým životem a jsem za to ráda. Zas jsem celkem upřímná k sobě i k druhým a cítím lehkost. Zase víc čtu a je to fajn, knihy jsou moudré jako nikdo. Zase... je toho víc.
Je to zvláštně příjemné, lehce nostalgické, malinko trpké v poznání, že věci dřívější se již nevrátí. Ale nechtěla bych se vrátit, jsem zvědavá, kam dojdu po téhle cestě.

Pravda o studentce psychologie

2008-10-22T20:58:00.004+02:00

Neustále činím jednu a tu samou chybu - říkám lidem o sobě pravdu. Tedy alespoň když odpovídám na otázku, co studuju. Dneska -když nechci kecat- už k tomu nemůžu dodat, že se vzdělávám i v oboru digitálních médií, a vypadne ze mne tedy něco ve smyslu, že studuju psychologii. (Nemáte nápad, jak to formulovat jinak?)
Lidé reagují na tuto informaci dvěma způsoby - buď to přejdou beze změny výrazu tváře i bez poznámek, nebo se odtáhnou a začnou si mě ostražitě měřit. "Od teď mi vidíš do hlavy, co?" Takové hlášky mne nejdřív překvapovali, pak jsem se s nimi smířila, ale stále se vrací, takže se na ně nedá zapomenout.
Jak to ale s tím koukáním do stínů mezi záhyby mozkové kůry vlastně je?

Psychologie není to samé jako telepatie - v první řadě. Psychologie ani nechce vidět lidem do hlavy.
Pokud vám tato tvrzení nestačí, hned v dalších řádcích zjistíte, že i kdybych chtěla, nejsem pohledu do vaší dutiny lebeční schopna.
Jeden zvídavý výzkumník (možná zažíval podobné věci, jak já) se rozhodl zjistit, kdo je lepší v odhadování lidí podle svého prvního dojmu. Zkoumanými osobami mu byli pokročilí studenti psychologie, začínající studenti psychologie a studenti jiných oborů. Ukázalo se, že právě ti naposled zmínění jsou v odhadování lidí nejblíže skutečnosti. Pokročilí studenti psychologie byly v tomto úkolu mnohem méně úspěšní. Alespoň tak nám to vykládal jeden pan profesor. Další věci jsou osobnější.
V tomto roce se nás vyučující poměrně často dotazují na naše znalosti z předmětů absolvovaných v minulých letech. Po otázce se v učebně rozhostí ticho - plíživé, tíživé, někdy až trapné. Neodpovídáme, protože odpověď neznáme? A nebo se ji bojíme/stydíme říci? Je nám příjemnější podílet se na kolektivní nevědomosti? Ani jedna z variant není pro budoucí psychology právě dobrou vizitkou.
A závěrem - má tvorba. Díky jednomu člověku jsem se vrátila ke své seminárce z prvního ročníku svého vysokoškolského studia. Byla to celkově druhá seminárka, co jsem na VŠ zplodila. A co je hlavní - tu seminárku jsem napsala velmi dobře. Místy je sice trochu zmatená, tenkrát jsem byla s tématem líp obeznámená a dnes mi některé souvislosti lehce unikají. Ale jinak je svižná, stručná, nevšední a na pár postřehů tam jsem i dnes po letech pyšná.
Co z toho všeho plyne? Studium nás (de)formuje - chtě nechtě nás vstřebávanými poznatky obohacuje a svazuje zároveň. Přijímáním jedněch informací se zároveň uzavíráme jiným způsobům poznávání - citlivosti vůči vlastním dojmům či intuici. Oborová klišé a fráze získávají přední místa v naší vlastní zásobě výraziva. Studium nám nasazuje brýle a my věříme, že skrze ně uvidíme svět jasněji a snad i uzříme něco nového. Místo toho nám tyto brýle svět spíše zatemňují a skrývají před námi i to, co jsme dříve byli schopni spatřit.
Takto tedy vypadá skutečný význam, který nese formulka "(už několik let) studuji psychologii" - alespoň v mém případě. Na ostatní studenty, třeba i dalších oborů, se neodvažuju zobecňovat.

Když jsi dospělí hrají

2008-10-10T14:14:00.010+02:00

Krutosti tohoto dosud neskončivšího týdne budiž přeměněny v cenné zkušenosti. (Je tvrdou pravdou, že mé psychologické znalosti nejsou valné, že slečno Sylvie?) A věnujme se spíše těm sladším a milejším věcem.

Měla jsem svátek a od některých lidí jsem opravdu nečekala, že se ozvou a zvlášť někteří tak trefně (...a nebo to tu, Klári, čteš :) ) Jiní zapomněli, respektive si neuvědomili a přesto mě obdarovali (velkej červenej už visí, Daxí ;) ). A pak tu byl oběd s Leničkou, časová posloupnost mě hapruje, ale důležitý je, že to bylo fajn.

Pak tu je ta trojice plyšáků - kdo by si pomyslel, že je ve svém věku dostanu a ještě do mého nejdražšího? Nečekala jsem to prostě :)

Ale ta hlavní roztomilost tohohle týdne:
Pixaři umí. Ale vědět, jak zacházet s animačníma programama nestačí. Důležité je mít nápady, přicházet s něčím novým, překvapovat. A to umí Pixaři taky - snoubit dětské s dospělým, futurismus s nostalgií a hlavně se neberou tak úplně vážně.
Tak nám představili Vall-Iho, robůtka s člověčí povahou. Vall-I má dané povinnosti, ale své osobní důležitosti - švába, žárovičky, víko od popelnice... a lásku. Ta je hlavně hravá, a věci jako romantika a osudovost jsou přítomny jaksi mimochodem.
Nevím, pro koho Pixaři Vall-Iho psali. Trochu mi přijde, že pro sebe :) Aby se pobavili a tím pobavili i ostatní.

VALL-I
originální název: Wall-E
původ: USA, 2008
CSFD.cz, IMDb.com, wikipedia.org

Ve zbytku článku možno shlédnout několik milých videí.

daninha685 má na svém účtu na YouTube.com spoustu krátkých snímečků za zákulisí. WallEMovie zveřejnil další krátké filmečky - doporučuji Vall-I a vysavač ;) - a něco trailerů a teaserů k tomu.

Intimnosti

2008-10-07T14:13:00.010+02:00

Šero v pokoji podbarvené příjemnou hudbou. A my dva na posteli, tělo vedle těla, soustředění jen na jedinou věc.

Napětí střídalo uvolnění. Ruce chvílemi nevěděly, kam sáhnout dřív. Jednou jízdu řídil on, pak zas já. Vrhala jsem se do toho po hlavě, ale on mě mírnil i povzbuzoval a do konce jsme to tak vždy dotáhli společně. Prostě jsme si užívali. A když se nám něco hned nedařilo, tak jsme to prostě zkoušeli znovu, dokud jsme nepřišli jak na to. A pak byl úspěch korunován dvojhlasnými výkřiky.

Jo, zas jsme jednou s miláčkem strávili úžasnou noc něčím novým - hraním Need for Speed Underground ;) (NFSU2-us, NFSU2-cz)

O překvapeních, odkládaných úkolech a snech

2008-10-03T21:01:00.011+02:00

Nenene, to není o té ne-zrovna-povedené písničce od Noname. Ale něco pravdy na tom, že překvapení mají sílu je. Že dokáží nabořit a pohřbít stereotyp. Dá se skrze ně vybruslit z ustrnulé situace. A dobře zvolené překvapení dokáže (i přes prvotní šok) dost pozvednout náladu a naladit zúčastněné na podobnou vlnu.

Jo, kéž bych uměla s překvapeníma zacházet. Občas se snažim, ale ne vždy to má žádoucí výsledek O:)

Věděli jste, že pro odkládání úkolů existuje odborný termín? Já jsem to zjistila až nedávno, zní prokrastinace.
Když je to takhle hezky pojmenovaný, znamená to, že se tim můžu ospravedlňovat?

Jakže jsem se k těmhle tématům dostala - no, koukla jsem zas jednou do Psychologie DNES (9/2008, konkrétně mluvím o článcích Karla Nešpora a Michaely Ivanovičové). Velkým tématem toho čísla byly sny - no a zjistili, že se od dob Freuda nic nezměnilo. A co že o snech věděl Freud? Že se v nich mnoho skrývá, ale co to znamená, se nám podaří rozklíčovat jen někdy.

Chaos je tu!

2008-10-03T19:44:00.009+02:00

To jsem se zase tak jednou koukala po netu po nějakých hezkých vzhledech pro blog (vlastně pro úplně jiný blog než je tento!) a zahlédla jsem tenhle.

name: Notepad Chaos
autoři: Evan Eckard (původní téma pro WordPress), GosuBlogger (předělávka pro Blogger)
zdroj: GosuBlogger - Notepad Chaos

Edit 15.10.08: Doladěno datum, obrázky a leccos v pravém menu.

Co na to řikáte? :)

Po minulém vzhledu už mi zbyla jen drobná vizuální památka.

Po kolikáté už? aneb O věčné začátečnici

2008-09-22T17:01:00.016+02:00

Na rovinu - už zase začínám psát blog, tentokrát bez "zbytečných" plánů a iluzí. Zjistila jsem totiž, že své koncepce prostě naplňovat nezvládám a tak z toho bude prostý "obyčejný deníček".

Více o začátcích se dočtete po kliknutí na odkaz úplně na konci tohohle příspěvku.
Zase začínám taky ve škole, aneb minulé pondělí jsem se opět přesunula do Brna. Méně předmětů, zato víc čtení, tak jsem zvědavá, zda se mi na nevím už kolikátý pokus povede změnit učební styl.
Na privátě jsou zatím jen čtyři z mých celkem sedmi spolubydlících, což je relativně málo, takže klid. Bohužel v tomto počtu ten náš členitý byt pod střechou nezadejcháme, takže než se nám dnes pan domácí uráčil pustit topení, byly jsme nuceny se soustavně otužovat. Bohužel dobrou zprávu (topení je už méně ledová) vždy provází i zpráva špatná - domácí nám plánuje zvednout nájem. Nu, pokud mi zase dodá rozumnou postel, tak to nějak i přežiju. Přes léto si totiž mou milou historickou vrzající postel s masivními čely v hlavě i v nohách odstěhoval do jiného bytu k architektum/vnoučatům (jednu verzi mám od milého, druhou od Polky, ale ony se možná nevylučují). A mě tu nechal sešlý a proleželý gauč. Sice nemam na privátě žádnou smlouvu a platím relativně málo, ale zrovna určitou kulturu spaní bych uvítala. Tak uvidíme.
Znovu se učím sžívat se svou starou nokii, neboť můj nový sony ericsson mi byl zcizen. Nejhorší je, že jsem si na něj fakt dávala pozor. No, už to nebudu rozvádět. Nějak mě to vzalo, víc než jsem čekala, ale ony v tom byly i další věci. Ostatně taky vám přijde, že největší zklamání zažívá člověk, když se nesplní jeho očekávání?
Novou podobu dostal i muj (starý) vztah. Opět mám pocit, že v soužití s mým nejmilejším máme spoustu věcí tak nějak naruby. Potom, co jsme spolu roky bydleli (a nebo naposled alespoň hodně blízko sebe), teď jsme si vzdáleni přes celé město. Jiné páry randí v začátcích vztahu, mi randíme až teď. Je to nezvyk a neni to úplně příjemné, ale zato mají chvíle, co trávíme spolu zvláštní náboj...
Vedle galerie na flickru rozjíždím další úschovnu svých snímků a to tentokrát na photoblog.com/Weruska (inspirated by Terka). Esli chcete, koukněte, písněte ;)
Zase hraju - Lineage, jak jinak, prostě mě to baví O:)

Nyní přichází zpravodajství z kultury.

Od června obsadilo prostory Moravské galerie 23. mezinárodní bienále grafického designu, tentokrát zaměřené na grafický design v tištěných i elektronických publikacích. My ho navštívili až měsíc před koncem při akci zvané Bienální noc, aneb vstup do výstavních prostor od 19:00 do 24:00 zdarma. Plakáty na zdech připomínaly náhledy z Mapy znaků (Win XP: Start --> Všechny programy --> Příslušenství --> Systémové nástroje --> Mapa znaků) a část expozic zase jako při úklidu v knihovně. Nebylo to špatné, jen jsem musela přivyknout jinému způsobu prohlížení exponátů. A pak mě úplně dostala tahle věcička. (Bohužel obrázky jsou dost miniaturní.) Autorem komiksu zakletého v recyklované tašce (Le Fils) je Švýcar Gilles Lepore.

Tenhle příspěvek se měl původně jmenovat "Týden hrůz" s tím, že to nejhorší jsem měla schované nakonec ;) Jenže to bych ten příspěvek musela psát dnes nad ránem a ne dnes k večeru. Věci se mi v hlavě lehce přeskupily. Jen dojmy z včerejší návštěvy kina jsou jsou stále stejné:

Tenhle film jsem chtěla vidět na plátně. Vznášela se kolem něj šerá aura, směs nadšení a lítosti. Nejlepší Batman, nejlepší komiksová adaptace, nejlepší film všech dob. Pomník vycházející herecké hvězdy, která v závěru natáčení spáchala sebevraždu. Takhle se rodí legendy? Chtě nechtě jsem od snímku Temný rytíř čekala mnoho.
A má očekávání se více než splnila. Děj se láme každým okamžikem, každou druhou repliku je možno citovat. U Jokera (budoucí Ledgerům Oscar in memorian?) jsem nevěděla jsem nevěděla, zda se smát, či mě má mrazit. Akci střídají životní pravdy, tedy pardon, životní nejistoty. Šílenství a genialita jedno jsou. Náhoda je možná fér, ale zároveň je krutá. Nejtěžší boj je ten, který vede člověk sám se sebou. ... Náměty, které by vydaly na deset filmů, jsou zde stlačeny do jediného snímku, což však divácký zážitek jedině umocňuje. Konec tak nějak bez patosu. A byl to vlastně konec?

TEMNÝ RYTÍŘ
orig. název: The Dark Knight
podtitul: Why So Serious?
původ: USA, 2008
režie: Christopher Nolan
odkazy: CSFD.cz, IMDb.com, oficiální stránka na warnerbros.com

Edit: :-* DAXíkovi za větší znalost faktů než mám já.

Když už jsem píšu...

2008-06-23T19:31:00.005+02:00

(tedy pokud se tichý výkřik ztracené duše a cybervariace na staré téma "modrá je dobrá" dají nazvat psaním) ...možná bych i mohla doplnit, co se tak nějak děje v mém světě.

Tenhle blog sice není deníček, ale stejně aspoň ve zkratce, co se dělo a děje:
Bakalářku jsem obhájila, sice zdaleka ne dle mých představ, ale... Důležité na tom je to, že se stalo něco, co jsem sice dlouho očekávala, ale ve výsledku jsem se s tím nedokázala poprat. Do té doby mi věci, na kterých jsem pracovala (věci spojené hlavně se školou) vycházely většinou tak, že jsem při práci na nich vynaložila relativně malé úsilí, pak jsem se sice hrozně stresovala, ale nakonec byl výsledek celkem uspokojující. Co se bakalářky týče, tak jsem vynaložila relativně malé úsilí, ve finiši se stresovala, ale před vlastní obhajobou jsem byla víceméně klidná. Následkem toho jsem nečekala některé otázky, nedokázala na ně odpovědět, nezvládla jsem tedy svou práci prodat a nakonec se cítila ohodnocena hůře než jsem si zasloužila. Jenže s vědomím, že si za to můžu sama... Nemusíte rozumět tomu, co tu píšu. Snad jen tomu, že se mi zbořila jedna představa, kterou jsem o svém životě měla. A teď se s tím snažím nějak srovnat.

Státní zkoušky jsem taky složila. Po třech týdnech natloukání poznatků do hlavy - poznatků, které tam měly být za předchozích šest semestrů studia... ale mam to a na své znalosti i celkem slušně, si myslim :)
A zítra dělam přijímačky na navazující magisterský studium, pokud tedy ze sebe v tomhle horku vypotím něco jiného než nelibě vonící solný roztok.
Samozřejmě vedle studia i společensky žiju - ale to by byl dlouhý sled povětšinou milých i méně příjemných krátkých příhod... ale kdybych to sem měla psát, nedělám nic jiného ;) A na tenhle blog se snažím přispět spíše nějakými hlubšími názory, které by navíc mohly zaujmout někoho jiného, přičemž si zároveň snažím zachovat určitou osobitost... (Tomuhle taky nemusíte rozumět :D )

Na závěr si tedy sama sobě připomenu, že

mám upravit bakalářku do populárnější podoby a zveřejnit - nějaké věci tam za to i stojí

dopsat alespoň stručně, co jsem si za tu dobu nepsání přečetla, poslechla a zhlédla - ju, u muziky, alespoň některé bych se taky mohla zastavit

a celkově začít uvažovat zas trošku víc společensky, literárně, užitečně a přitom umělecky - mám něco plánů, ale konečné produkty budou překvapivé i pro mne!

Cyberamatérka: Blue Screen of Death

2008-06-23T18:21:00.004+02:00

"Dívej se, určitě to přijde... Jo! Tyhle tabulky jsou stejný jako včera... Jen to blikne, tak dávej pozor..." Takhle jsem ještě před chvílí mluvila na Daxe. Napjatá očekáváním jsem čekala až se zjeví. Kdo/co? Legenda :)

...systém nestabilní...nainstalovaný hardware a software nepracuje správně... To bylo vše, co jsem nakonec stihla přečíst. Vteřina, či na jak dlouho jsem byla poctěna její přítomností, je na čtení docela krátká doba. Na rozpoznání barvy pozadí a písmen však stačí bohatě. A ty barvy byly jasné - modré. Legendám modrá sluší :)

Modrá obrazovka smrti (angl. blue screen of death, zkr. BSOD) znamená v podstatě nějakou chybu v operačním systému (windowsech) či v běhu nějakého programu. Ano, chybu, špatný chod, nenadálý lag, zásek, nestandartní ukončení... jsou to samé negativní věci. Jak tedy pochopit mé nadšení z toho, že jsem ji byť na vteřinu viděla?

Blue screen of death má svůj článek na Wikipedii, je kapitolou v návodech pro začátečníky při práci s windowsy, je tématem pro vytvoření galerie fotografií, stala se popkulturním odkazem. A taky (ale to jen prezentuju svůj dojem) odděluje ty, co ví, od těch, co neví.

Já jsem se s ní setkala poprvé na Windows 98, při svých prvních pokusech s rozběháním programů, které na první pokus nechtěly fungovat samy od sobe, ale já o jejich spuštění stála - snad to byly nějaké starší hry ještě z dosu a nebo naopak příliš nové, už nevím přesně. Když jsem ji uviděla poprvé, vyděsila jsem se. Z normálního krásného ladného grafického rozhraní jste během okamžiku ve dvou barvách. Varování napsané navíc ošklivým nevyhlazeným písmem. Hlásí vám chybu, narušený systém. Nějaká dlouhá čísla a kódy. Že je to závažný problém. Myslela jsem, že jsem totálně zničila počítač. (Zvlášť když navrhovaný systém řešení stiskem ctrl+alt+del vedl pouze k začarovanému kruhu dalších BSOD.) Nakonec stačilo vytáhnout počítač ze zásuvky a pak znova zapnout (to jsem ještě nevěděla o pětivteřinovém stlačení vypínače na bedně O:) ).

Dnes mi na notebooku jedou iXPéčka a modrá obrazovka smrti je pro mě nostalgickou vzpomínkou na ty časy, kdy já jsem byla víc mladá, víc amatérka a počítačové rozhraní bylo víc cyber. Nyní (zvlášť když vidím některé "poladěné" stroje) mi HCI připomíná spíš kreslenou pohádku na dobrou noc, samé barvičky, velké a promakané ikony, intuivní ovládání (není tenhle termín už skoro nadávkou?)... Málokdo už tuší, co je za tím vším ukryto. Já ano* :)

* Pro sebe si odpovídám, že devadesát osmičky. Po přečtení článku na wiki jsou prá bsod spojeny už s win 3.11 - ty jsem sice zažila a používala, ale k modré obrazovce jsem se v nich nedostala (to jsem byla úplně nejmladší, možná jsem nebyla ani amatérka, a už vůbec jsem nebyla cyber ;) ) A win 3.11 - není to jen grafická nástavba na DOS?

Btw jakýmže rituálem jsem vlastně démona BSOD vyvolala? Nejsem si tak úplně jistá, ale vyjmenuju některé použité ingredience:

nová verze firefoxu (trojka - jo, taky jsem jim pomáhala trhnout rekord)

on-line hry na Seznamu.cz (Horolezci - jo, už víte, čim se zabývam, když nemam vůbec žádný volný čas navíc O:) )

ne právě kvalitní připojení k internetu (Novera / Kamenka / předposlední z min 6 switchů v sérii / kilometrová kabeláž / nevyčíslitelný lidský faktor <-- kdo to vypočte, na toho čeká odměna ;) )

a možná tu jsou i proměnné, které jsem svou nedbalostí či nevědomostí nezahrnula do výčtu (aneb taky vám občas při vaření oběda do hrnce padá omítka a pavouci? A proč vůbec po původu legendy pátrat? Až se Modré obrazovce smrti zalíbí, tak se vám tak zjeví, nebojte! )

2008-06-21T23:36:00.003+02:00

Zrcadlem mi je vlastní vědomí.
Tlustá žena pevně sevře háček a zatáhne.
Zbytečnosti bolí nejvíc.

Ani stín lásky nepatří do říše snů.
A přece je tak snadné...

Jak najít hranici reality?
A jak poznat na které straně leží?

Jak najít útěchu, když...

Chci křičet, ale chybí mi ústa.

Za kolik nocí se dá napsat bakalářka?

2008-05-02T14:06:00.001+02:00

Doufám, že na tenhle blog nezavítá vedoucí mojí bakalářky, aby... nevím, zda by se jenom podivil, nebo ho přímo trefil šlak... ale je mladý, moh by to ustát. Jenže paranoidní pocit mě pronásleduje pořád, tak tu radši nebudu z tvorby odhalovat moc podrobností.

Zasadní informace: Můžem zvolat HURÁ! Zatím jenom jednou, protože bakalářka je na světě. Tedy tak z 97 procent, ale to už je zatraceně hodně. Znamená to, že je téměř úplně hotová a v každém případě byla postoupena dál vedoucímu a já budu napjatě čekat na opoznámkování...

Ju, nějaký nedostatky a nedodělky tam jsou a hnedka v podstatě je začnu odstraňovat. Ale základ je dobrý, aspoň si to teda myslim :) Má to myšlenku a má to smysl, teď jen to doladit tak, aby to tam vyčetli i čtenáři :)

Mám z toho dobrý pocit a po nějaké době zas začínám věřit tomu, že je zas o něco větší šance dokončit studium v tomto semestru. Sice ta zásadní vlastní práce ležela na mě, ale stejně je tu pár lidí, bez kterých by to nedopadlo, tak jak to dopadlo.

...

Tohle prosím měl být aktuální středeční příspěvek a vzhledem k okolnostem mi tu zůstal ležet do pátku. Těmi okolnostmi byla děsná nechuť cokoliv psát (psala jsem poslední dny tolik, že mi to fakt začlo lézt krkem), potřeba trávit čas s Daxíkem (dost jsem ho zanedbávala, a když to ze mě spadlo, tak mi začal hodně moc chybět) a pak akutní nedostatek spánku...

Kdyže jsem to přestala spát? Asi když jsem překonala depku a neschopnost a slabou vůli a já nevim, co všechno (každopádně vím, komu za to dík - vděčně tě líbám, můj milý!), někdy minulou středu? Přibližně tak nějak... No, nepřestala jsem spát úplně, ale dost jsem tuhle základní fyziologickou potřebu omezila. A dopadlo to tak, že v úterý netuším, jak jsem se dostala od noťasu do postele, fakt ne.
Ve středu jsem konečně odeslala polotovar (no takový ten, co ho pak stačí už jen trochu ohřát) bakalářky vedoucímu a lehká euforie ze splněného úkolu, o kterém už jsem chvílemi dost zásadně pochybovala, mě na ten den probrala. Ale ve čtvrtek to na mne dolehlo plnou vahou a já usnula u Daxíka v práci - opřená o zeď a s otevřenými ústy O:) Nu, stane se. A pak jsem k dohnání spánkového dluhu věnovala celé čtvrteční odpoledne.

Co tím vlastně chci říct? Odůvodnit, proč píšu až teď ;)

Cyberamatérka: Ajťákovo první přikázání

2008-04-27T10:36:00.000+02:00

"Umíš opravovat notebooky?" spolubydlící visí na futru dveří a hází na mě zvědavě-prosebné pohledy.
"Co s tím je?" ptám se už napůl zvedlá ze židle.
"Ale, nějak blbne display."
"Jestli něčemu trošku rozumim, tak spíš softwaru, ale můžu se na to kouknout."
V těsném závěsu za ní se přesunuju k jejímu stroji, který je ještě starší než můj. V zásuvce je, kontrolky občas zablikají, ale display je smutně černý. Zkoušíme zda neni vyplej, ne, opravdu neni.
"Ještě před chvílí tam bylo něco málo vidět, tak jsem to přes Windows zvládla vypnout, pak jsem to zapla, ještě jsem tam zahlídla nápis 'Windows', ale už byl sotva vidět." Zkoumáme display ze vzdálenosti několika milimetrů, ale vidíme akorát černotu.
"Zkus to ještě vypnout a zapnout, třeba to naběhne," radím univerzálně.
Když notebook nabíhá opravdu tam na chvíli spatříme 'Windows' a pod tím pruh s běhajícími modrými kostičkami, obojí velmi slabě a ještě než se notebook plně nastartuje, ponoří se display do temnoty úplně.
"Jsem tu chodila, zakopla jsem o šňůru a vytrhla jsem ji ze zdi, možná to bude tim," vykládá spolubydla, "předtim to každopádně normálně fungovalo a pak k tomu přijdu a už to tmavlo."
"Tipla bych, že ten display prostě odchází, ale neni to ani trochu kvalifikovaný odhah," přemítám.
"Co takhle zkusit kluky od naproti?" (Pozorný čtenář už správně tuší, že jde o druhý byt na patře, pro změnu obývaný osobami mužského pohlaví.)
"Můžeš jim říct, aspoň zjistíme, zda jsou co k čemu." Pousměju se a jdu si zas po svých.
Za pár okamžiků si spolubydla nějakého chalana vede. Cosi nahoře kutí. Pak se ozve vítězoslavné zavísknutí, slova díků a chlapec zas opouští náš byt.
"Funguje to?" hrnu se hned k spolubydle.
"Jo," ona vesele.
"A co s tim udělal?"
"No, vypnul to, vytáhnul ze zásuvky, vyndal baterku. Pak to dal zas dohromady, zapnul a ono to normálně naběhlo."

IT přikázání č. 1: "Zkoušeli jste to vypnout a zapnout?" je opravdu základní a ultimátní rada na drtivou většinu problémů. Jen je třeba ji uplatňovat důsledně.

Jaksi taksi obrázkově...

2008-04-26T17:28:00.004+02:00

Nevím, zda by si ho zvládl prezentovat sám, tak dílko svého Milého prezentuju já ;) Pokud se vám líbí obrazově, možná by vás zaujaly i jeho myšlenky, a proto se po kliknutí na obrázek dostanete na jeho blog.

A tuhle druhou věcičku jsem si pro sebe nazvala "Pavoučí panenka", postavička z filmů, o kterých zde snad brzy napíšu, a momentálně zdobí moji pracovní plochu. Pokud byste ji chtěli i na své ploše, klikněte na ni a dostanete se na stránky, kde je možné stáhnout originál.

Z privátu: Mezi dveřmi

2008-04-24T21:03:00.003+02:00

Když už ten blog, který jsem "slibně" rozjela, poslední dobou zanedbávam - potřebovala bych spíš slibně "dojet" bakalářku - tak aspoň další hláška z privátního domku.

Loučíme se takhle s DAXíkem na chodbě před mým vchodem do bytu, možná trochu hlučněji, jelikož jsme popili - ale ani ne jednu celou láhev vína. Já zrovna vykládám něco o tom, že jsem svolná ke všemu... když tu se otevřou protější dveře (klučičí privát). Kouknem k nim, stojí tam zaraženej týpek. Chvíli nic neřiká a pak z něj vypadne:
"Já jen jestli jste si nezapomněli klíče."
Upozorňuju, že oboje dveře mají normální kliku, ne kulatou. A rozhodně v obou bytech někdo byl :)

(Zajímavé, dnes už mi to nepřijde tak vtipný jako včera. Asi alkohol.)

Cyberamatérka: Jak ripnout dvd?

2008-04-24T12:45:00.000+02:00

Začalo to nevinně - ostatně jako vždycky. I když to není tak úplně pravda - na počátku spíše stálo lehké nadšení z toho, že mám konečně možnost shlédnout Noční hlídku. Co na tom, že je v ruštině, seženou se titulky.

POKUD SE NECHCETE ZATĚŽOVAT SÁHODLOUHÝM VÝKLADEM MÝCH PATÁLIÍ, SJEĎTE NA KONEC, KDE JE HAPPYEND ;)

Zabrousím na své oblíbené titulky.com. Jako obvykle se zapomenu podívat na velikost filmu. Strčím tedy dvdčko do mechaniky. Nezarazí mě, že je na něm dle popisku jen jeden film. Teprve až to otevřu, tak zjistím, že místo předpokládaného jednoho avička tam mam x souborů .vob a .bub a co já vim co ještě. A sakra, proběhne mi hlavou, co s tim?

První spásný nápad - mam tu přece nainstalovanej DVD Shrink! Jenže ten umí akorát originální osmi-gigové dvd smrsknout na velikost poloviční - ideální na domácí pálení.

Zaručené zdroje

Když potřebný software nemám, tak si ho seženu. V prohlížeči už ťukám adresu stahuj.cz (ono mě to samozřejmě přesměruje na stahuj.centrum.cz, ale to je jen taková pozn.), spatřím sekci "Převody formátů" a to je přesně ono: 29 stránek po dvaceti položkách. Po vybrání "free" licence se mi zredukuje počet stránek na devět. Dvě stovky prográmků, to už jde. Začínám listovat...

Poutavými názvy jako RipItAll či RipIt4Me se to tu jen hemží. První, co jsem stáhla, se však jmenoval Catalencoder, nevím proč, asi mi to znělo profesionálně. Instalace --> spustit program --> a ono to na mě začalo "mluvit" ve francouzštině. Sice jsem tomu nerozuměla, ale povedlo se mi tam zadat základní údaje co a kam ripnout a spustit proces... *Cink* a chybová hláška ve smyslu špatně zadaného zdroje, že prý musím ripovat z Céčka. Jenže na svém hadru nemam často volné ani celé gigo (viz úvodní článek Cyberamatérky a kapacita harddisku) natož giga devět, abych si na disk mohla natáhnout celý film a ještě mít místo na rip.

Vsuvka: Co to bylo za dvd?

Do dneška mi to vrtá hlavou. Nebyly to originálky, ale přepálené dvd s kapacitou přes 8GB! Já vim, dají se koupit v obchodě, ale za desetinásobnou cenu než dvd poloviční. A byl na nich film v originálním, tedy ruském znění s titulky v ostatních evropských jazycích. Až budu dvd vracet, musím se optat, co jsou zač, a kdo si je takhle pořídil.

Nepřekonatelný problém

"Zálohování (ripování) vašich DVD můžete provádět i z médií opatřených ochranami proti kopírování (ARccOS and RipGuard DVD), které už nezvládá ani DVD Shrink nebo DVD Decrypter." Takové hlášky si přečtete téměř u každého prográmku. Ovšem každý z nich vyžaduje, abyste si film nejprve uložili na pevný disk. Nepomohla ani Slunečnice.

Obracím se tedy na děda vševěda. Ptám se: rip dvd avi? Strýček Google odpovídá hromadou odkazů, z nichž druhý mě po pár dalších kliknutích dovede k programu ImTOO DVD Ripper. Je to placená věcička, tak stahuju trialku. I kdyby byla jen na den, tak ten jeden film snad ripnout stihnu. Omyl. Trialka nespočívá v časově omezené spustitelnosti programu, ale v časově omezené délce výsledného ripu, jež činí 5 minut.

Happyend?

Ptám se tedy Googlu podruhé: rip dvd avi free? Kliknu tady, kliknu támhle a cestičky linků mě zavedou na stránky slibně nazvané Brothersoft, které nabízejí ke stažení program Free DVD Ripper (je jasné, o čem ten program je, že? ;) ). Když ho spouštím, ani nedoufám, že by to mohlo fungovat, prostě jen checkuju další potenciální program, abych měla čisté svědomí, že jsem udělala všechno proto, abych se na Noční hlídku koukla. Vyberu co ripovat bla bla bla, stisknu tlačítko... a ono to jede! Skutečně to film ripuje hnedka z DVD!

Zvolejme třikrát hurá a koukněme se na nedostatky prográmku. Nejde tam nastavit velikost výsledného souboru (nebo jsem zatím nepřišla na to jak), akorát si můžete film rozkouskovat, aby se vám po částech vešel na CDčka. To je pro cizojazyčné filmy celkem nepoužitelné, protože nevíte, kde ten střih bude a pak k tomu nemáte šanci sehnat titulky. Radši jsem tedy zvolila variantu "v kuse", ať už bude velikost jakákoliv, stejně si pálim vždy několik filmů na jedno dvd.
Dál trochu hapruje nastavení velikosti obrazu a poměru stran. Je tam na to několik voleb, ale co zatím vím (rip dvou filmů), fungují jinak, než bych z jejich popisu očekávala.
Obojí však vyvažuje skutečnost, že na tom ripnu film a nemusim vymejšlet co ještě na harddisku vymazat :)

Perlička závěrem

Na výše zmíněném Stahuj.cz je k dispozici prográmek Txt2VobSub. Popis mluví za vše: Jestliže potřebuje převést titulky v klasickém formátu SUB či SRT do formátu pro DVD video, pak jste právě našli dobrého pomocníka. Stačí nahrát soubor s titulky, doplnit je o další nastavení základních parametrů (např. změnit počet snímků za sekundu, nastavit velikost fontu, barvu atd.) a program již převod provede za vás. Ideální program pro uživatele, kteří si převádějí DivX filmy na DVD a bádají, jak k nim snad připojit titulky v klasickém formátu.

Marně přemýšlím, kdo a k čemu tenhle software doopravdy využívá.

Cyberamatérka: Prolog

2008-04-13T12:44:00.005+02:00

Tohle nebude tak úplně běžná rubrika jako prostě zážitky, úvahy a "recenze", takže bych ji asi měla trochu uvést... Vždycky jsem k počítačum tíhla, začlo to hrama ála Tetris, CD Man, Prehistorik, Princ of Persia (2D :D ), postupně to přešlo k grafickým prográmkům a nakonec jsem se dostala i k netu. V podstatě by se dalo říct, že mě to drží do dneška.

Ta správná legrace ale přišla v okamžiku, kdy jsem se dostala na vejšku, přistěhovala se k svému Milému a od rodinky k vánocům dostala noťas - svůj vlastní výpočetní stroj! Přitáhla jsem ho tedy do Brna a víte, co byla jedna z prvních věcí, co DAX (jehož se nestydím nazvat IT amatérem) udělal? Chtěl mi tam nahrát nějakou hru. Né úplně současnou, ale vcelku novou. Tedy aby to nebylo úplně na něm, já jsem s radostí souhlasila... a zde se dostáváme k zápletce této rubriky.

Můj miláček, mazlíček, stroj a pitomej krám (skráceně čti notebook) je krásné hranaté černé IBM. (Ano, zaniklá značka, převzalo je Lenovo. Už neuvidíme homofonní loga s okem a včeličkou...)

Teď jsem vám ho chtěla představit pěkně obrázkem a kompletními informacemi a odkazem na jeho domovskou stránku... A nic z toho nebude. Teda bude, ale ne tak, jak jsem si představovala. IBM ani Lenovo už na svých stránkách tenhle produkt nemají. Když do Googlu zadám přesnou specifikaci svého notebooku tedy IBM ThinkPad R50e 1834-Q2G vyjedou mi téměř samé ruské stránky :( Z nich tedy kopíruju obrázek a dodávám informace.

IBM ThinkPad R50e 1834-Q2G:

Centrino 725 1.60 GHz
L2 cache 2MB
FSB 400 MHz
RAM 256Mb
HDD 40Gb 5400rpm
15" TFT (1024X768)
Intel 855GM chipset with integrated Intel Extreme Graphics 2
DVD Recordable 8X Max
10/100 Ethernet
Intel 11b/g wireless
6-cell battery
WindowsXP Home
332 x 269 x 37 mm
3.0 kg

A zpět k tomu, oč tu běží - na témhle mašině jsem chtěla hrát :) Taky vám to zní tak vtipně - vzhledem k místu na disku, rychlosti procesoru, ramce a integrované grafice? Mě teďka už jo. Tenkrát jsem to ale vzala smrtelně vážně a o tyhle pojmy, který jsem právě napsala a který pro mě byly španělskou vesnicí, jsem se začala fofrem šprtat. Leccos mi vysvětlil můj Milý, ale hlavní jsem se naučila stejně praxí... zjišťování, jaký komponenty v tom vlastně mam a nemam, hledání ovladačů, ničení zbytečností (na to sice mámě do dnes s DAXíkem odlišné názory, ale přecejen něco si na disku nechat musim ;), upgrade BIOSu... Jo, až tam to došlo ve snaze vymámit z téhle krabičky co nejvíc.

Za tu dobu jsme se hodně sblížili. O jeho vlastnostech jsem se dozvěděla téměř vše, a když jsem mu v létě instalovala (s pomocí sestry mého známého alias dodavatele) další ramku, shlédla jsem i jeho vnitřnosti. (Byla to 512 tedy celkový současný stav je 768 RAM.) On zas má zážitky s mými doteky i vyznáními. (No ták, jeď... hladím ho ze strany po display... jeď ty kráme!) A dokonce jsem jednou zahlédla i Blue Screen of Death... (viva la Win98)

Do minulosti se už víc vracet nebudu, ale věřím, že dost zážitků se najde i v současnosti!

Shlédla jsem: ŠPATNÁ VÝCHOVA

2008-04-13T11:44:00.010+02:00

Nevím, jak by na mě tenhle film působil sám o sobě. Svého času se toho o něm dost namluvilo a pak jsem viděla jiného Almodóvara (Mluv s ní, 2002) a ten na mě zapůsobil hodně drsně. O Špatné výchově bych tedy řekla, že to je pěkný a příjemný film. Zároveň za těmi slovy slyším "nudný film", to však není pravda.

Zápletka filmu je velmi silná a to, co ze začátku vypadá na konverzačně nostalgické setkání bývalých spolužáků (Na věci nic nemění, že jsou gayové. Horší už je, že jeden byl na internátní církevní škole zneužíván... ), se postupně proměňuje v drama o důvěře, čirosti citů a motivech lidského jednání.

Film se točí kolem lásky a rodiny - jsou to jedny z nejdůležitějších věcí v životě člověka, nejintimnějších, ale zároveň nejvíc zraňujících. Dalším tématem je "odsouzení člověka" - můžeme malé chlapce odsoudit za vzájemné osahávání? Můžeme odsoudit kněze na zneužívání? A co za lásku? A pak tu máme tu vraždu - záleží na tom, kdo ji spáchal? A proč? A jakou roli v tom hraje "oběť"?

Tyhle otázky a mnoho dalších mě napadají až teď, když o filmu píšu, zkouším si na ně odpovídat... a nevím. Snímek sám vám žádné odpovědi nenutí, pouze vám předkládá osudy čtyř mužů, které se scházejí, rozcházejí a protínají, vždy ovšem na hraně nějakého morálního či etického tématu. A navíc není nic tak, jak se zdá na první pohled. Každý má svůj pohled na věc a své důvody. A minulost je někdy současnosti blíž, než jsme si mysleli...

Napsala jsem, že to je pěkný a příjemný film? Ano je. Alespoň v porovnání s jinými.

název: Špatná výchova
žánr: romantické drama s několika etickými otázkami
režie: Pedro Almodóvar
v ČR: 2004

originální název: La Mala educación
původ: Španělsko, 2004

Odkazy:
CSFD.cz
IMDb.com
Domovské strákny filmu s informacemi ve španělštině a s galerií.

IT Crowd na ČT - má to háček a nejen nad Č

2008-04-12T00:33:00.002+02:00

Aktuálně.centrum.cz uveřejnilo zprávu Na ČT2 přicházejí nejslavnější Ajťáci na světě.
Dozvíte se z ní všechno podstatné a já k tomu vlastně nemam co dodat. Jen že ten čas i den jsou fakt na dvě věci :/

Haluz jedna, Haluz dvě...

2008-04-10T19:34:00.008+02:00

Né né, népožívám žádné halucinogenní látky... (u/s)jíždět se dá i legálně a bez chemie, ovšem se vším všudy - se surrealistickými vizemi, zvuky jak z indických chrámů a převrácenou logikou věcí.

Fanoušci Samorostu už možná tuší... ano, volně na internetu se objevily další podobně kouzelné hry. Konkrétně se jedná o sérii, pokud se o sérii dá mluvit, když existují dva díly, příhodně nazvanou Haluz z dílny osmadvacetiletého Slováka podepisujícího se jako Tomáš K.

Leželi jste někdy na břiše v trávě, s nosem až u země a dívali jste se, co se děje mezi stébly, v mechu či u kořenů stromů? Do podobného prostředí, přetvořeného z fotografií detailů karpatské krajiny, vás Haluz přivádí.

Obdobně jako v Samorostech i zde ovládáte pitoreskní postavičku a řešíte její drobné životní problémy. V prvním díle je to krádež satelitu, v druhém záchrana blízké osůbky. Klikáte na nejrůznější věci, rostliny, (pře)tvory v jejím okolí, sledujete, jaké bizardní akce se po kliknutí dějí a vymýšlíte, do jakého pořadí je skloubit, aby vás to posunulo dál.

I když se jedná o logickou hru, hlavní kouzlo tkví v jakoby pod lupou sledovaných přírodních scenériích, které navíc jejich stvořitel okořenil notnou dávkou fantazie a špetkou šílenství. Mísí se zde stvoly květin s ozubenými koly, pod kůrou stromů se skrývají mechanická dveře a místo šroubu máte na své loďce pár javorových nosíků. Haluz je hra, která vás vytrhne z šedé špíny reality a přenese vás do podobného místa, jako se odehrál "Skutečný příběh Cílka a Lidky", jenže který již byl na herní scéně objeven - Samorostem.

Neubráním se srovnání: Na některých místech je Haluz méně nápaditá, jinde zas až příliš dokonalá - grafické prvky nejsou 2D a primitivní jako v Samorostu. Herně mi přijde Haluz jednodušší, každá akce k něčemu vede a na jedné obrazovce lze provést celkově méně úkonů. Samorost byl prostě první, nadchl mě po všech stránkách. Když jsem procházela Haluz, vzpomínala jsem na něj.

To ale neznamená, že Haluz je hra špatná. Sice nedosahuje kvalit svého předchůdce, ale i tak stojí za to si ji proklikat. V každém případě ji doporučuji všem. Ti, co neznají Samorosty, budou uchváceni. Ti, co se s ním setkali, též budou mít slušný herní zážitek, nejspíš ovšem vycházející z nostalgie.

Odkazy:

Stránky tvůrci Samorostu Amanita Design, kde jsou k nalezení a zahrání či shlédnutí další povedené minihry a animace.
Samorost 1
Samorost 2

Tvůrce Haluze Tomáš K.
Haluz 1
Haluz 2

Ukázky z knihy Františka Skály Skutečný příběh Cílka a Lídy a recenze na něj.

Z privátu: Prádlo dvakrát jinak

2008-04-10T00:30:00.003+02:00

Když je na privátě osm holek... a jisté procento je lehce/těžce potřeštěných... tak to se to tu hláškama jen hemží. Pokusím se to zaznamenat a o něco se i podělit ;)

Ma: "Jdu prát ten kobereček z koupelny. Nemáte někdo k tomu něco světlýho? Ať není prázdná pračka..."
Mi: "Ne. Leda, že bych si svlíkla kalhotky a dala ti je k tomu."
(po chvíli)
Ma: "Tak já jdu prát ten kobereček."
Mi: "Tak jdi."
Ma: "A ty kalhotky si nesvlíkneš?"

Mi věší prádlo. „Hale, tady jsou trenýrky. Nejsou tvoje, Ma?“ Mi prala i prádlo Ma.
Ma: „A jaký jsou?“
Mi: „Pánský.“
Ma: „Tak proč je vnucuješ mě?“

Hezký název ale...

2008-04-07T22:38:00.004+02:00

Tenhle příspěvek je tak trochu na přání... a vlastně není vůbec z mojí hlavy, ale uznávam, že tu taky má svoje místo. Takže

toto je atlasovitý obrázek větvičky zimostrázu. Ve skutečnosti je to takový stálezelený keřík (aneb ten název má svou vnitřní logiku). Celkem často se používá jako okrasná dřevina, takže byl vyšlechtěn do různých barevných mutací. Nechtěla jsem o něm ani tak povídat, jako spíš ho ukázat - abyste věděly (a abych taky já věděla O:) ), po čem je tenhle blog pojemnovanej.

Další obrázky jsou k vidění třeba na české wiki, na celosvětové wiki multimediální databance, a komu to pořád nestačí, nechť využije Google ;)

Tohle vymysleli v kuchyni

2008-04-05T19:18:00.007+02:00

Dny jde dělit na víc druhů, nejen na horší a lepší, ale třeba na nudné a na ty, co jsou zážitků plné až moc. Dneska jsem chtěla vstát dřív a umýt si vlasy, protože jsem to nějak nezvládla včera, ale ani dnes se mi to nepovedlo... tak jsem je svázala do uzlu a šla. Kam? No přece na snídani.

Pujdem spolu fotit Tima, dudlaj dudlaj dudlajdá

Sama se nasnídam za pět minut. Dobře, tak za deset, ale to je i s mytim nádobí a čištěnim zubů. S mým Milým mi to trvá hodinu a půl, čím to asi bude? :) Ale tohle patří k těm příjemnějším věcem... a stejně jsem potřebovala dobýt baterku do foťáku. Plán totiž zněl vydat se na druhou stranu mostu a zdokumentovat tu část tamní Timovy tvorby, která je na druhé straně. (Ony jsou totiž mosty, pod kterými když jste na jednom konci, není právě snadné dostat se na ten druhý. Nechápete? Vyjeďte si do Pisárek. A nebo čtěte dál.)

Na poprvý jsme plánovanou výstupní stanici přejeli. Tak jsme se vrátili. Tenhle den jsme se vraceli několikrát. Třeba hned poté, co jsme se vydali přímo k vodě a zjistili, že plot je až k hladině. Na brouzdání počasí ještě nebylo a navíc močit nohy v proudy Smradky...

Bludištěm znenadání končících chodníčků náhodně se vyskytujících kolem nájezdů a sjezdů nedávno zbudované mimoúrovňové křižovatky jsme se nakonec dostali k v trávě vyšlapané pěšině. (Jaké to je číst dvě neslabičné předložky za sebou? :-P ) Správně jsme vytušili, že jsme na stopě... přecejen Timo se tam taky nějak dostat musel (a na jeho telefonu jsme se ptát nechtěli ;) )

Připadala jsem si jak kamzík - pohyb nahoru a dolu, po drolících se kamenech i trávě... jen ten foťák v ruce a mačkání spouště mě od zvířecího života dost odlišovaly. Takže mam Tima :) Už de facto třetí várku čekající ve frontě na zpracování a vystavení. *povzdech* By mě zajímalo, kdy se k tomu dostanu.

Zatim celkem nuda zážitky, což? No, to hlavní teprva přijde. Právě teď...

Umění je boj

DAXík mi řiká, ať se kouknu na druhou stranu podmostí. Zděsím se. Kde se ještě před několika týdny skvěly umělecké výtvory je cosi neurčitého, černo bílého... rozhodně to není Timo. Rozhodnem se to prozkoumat podrobněji. (A teď přichází ta pasáž o tom, jak se dostat na druhou stranu dálničního mostu...) Ve výšce střech osobních aut přecházíme po plechovém krytu kabeláže na druhou stranu. Doufáme, že tu nejsou kamery a v duchu se modlíme, ať tu zrovna neprojíždí policejní hlídka. Zdaří se. Už zbývá jen se protáhnout mezi zábranami, seběhnout pod most a naskytne se nám výhled na jedny z nejhorších "streetartů", co se po Brně vyskytují. Navíc to jsou "tapety" nalepené na zeď... nu, jedna nebyla zas tak zlá. (Mam je nafocené, tak budete moc posoudit, až je někam dám, vložím sem odkaz.) Na ošklivosti jim přidává hlavně to, že člověk ví, co je pod tím.

Nadávám na neuměly, smutním a zároveň cítím jakousi úlevu spojenou s pýchou, že jsem to stihla nafotit před tím, než to tihle rádoby tvořivci zničili. Má to smysl fotit streetart. Protože takhle to chodí. Tím že na zeď něco nastříkáš, si ji možná na chvíli přivlastníš a ozdobíš ji svým výtvorem. Kdykoliv však může přijít jiný writer/lepič a tvé dílko překrýt. (A nebo stavební dělníci - nejen šedá špína škodí!)

Vracíme se pěšky po druhé straně Smradky a mě uvnitř hřeje, že to, co už nikdo na vlastní oči neuvidí, mam relativně kvalitně zdokumentované. To, co jsme právě viděli, mě a Milého dovádí k zajímavé rozmluvě o válkách gangů writerů, které se mimochodem skutečně děly.

Street Art Wars

A od toho je jen krůček k nápadu na počítačovou hru. Jen si to představte - dějištěm je město s naprosto volným pohybem - ulice a uličky, výklenky, střechy, mosty, podchody, vlaky... Bylo by to možné hrát jako budovatelsko-bojovou strategii, jako akčňárnu, jako rpgčko, jako on-lineovku... Mít svoji crew, dělat svoje piecy, značkovat území tagy... Bránit se před jinými crew a společným nepřítelem všech jsou policajti. Běžní občané - někdo na vás zavolá cajty, jiný vás pochválí za zkrášlování paneláku. Ve dne si vyhlídnout místo, v noci se tam dostat, mít naplánovaný cesty úniku. Někteří tvoří, jiní hlídaj. Tag je hotovej za chvíli, ale je za něj málo bodů - např. reputace. Pořádný dílko trvá dlouho, čímž se zvyšuje riziko, že vás někdo uvidí, ale rozhodně je hodnotnější. Po sobě je nutný zamést stopy, aby vás nemohli pozdějc odchytnout. Možnost do hry natáhnout vlastní obrázky nebo je přímo ve hře tvořit - ve výsledku by se pak jen bitmapa prolnula s fasádou domu. Kam se hrabou fantasy a historická prostředí, současná sídliště, předměstí i městská centra jsou úplně stejně vzrušující!

Přemýšleli jsme, na jako hru to nasadit - GTA? Sims? Pak nás napad Second Life. Já tu hru moc nemusim, její smysl mi nějak unikal. Do dneška >:P Možnost na přeplácanou historizující vilku, kterou si tam někdo pracně budouval načárat piece - to by bylo super! Slušňačka v reálu a "podvratný živel/umělec" ve hře, ju tak to by mě lákalo :D

Na závěr jsme se ještě vyškrábali na brdek nad Kamenou kolonií, naším současným bydlištěm (ovšem každý v jiném domečku). Zapomenutá vesnička v kotlince, o jejíž existenci netuší ani všichni Brňáci, přes řeku Výstaviště - jedno z nejnavštěvovanějších míst v Brně, na dohled Špilas, Petrov, sídliště na druhém konci města... a ruka mého milého kolem pasu. Co víc si přát? Široké sklo, abych to mohla zachytit. Ale to už chci fakt moc ;)

Oběd ve Starobrněnské? Ne díky

Něco jsme přecejen ušli, energie by bodla a proč si jednou za čas (jednou za delší čas) nedojít do nějakého pěkného podniku? Vyhrála to Starobrněnská pivovarská restaurace. Několikrát jsme tu byli, vždy nadmíru spokojeni s obsluhou, jídlem i cenami, jelikož za ty peníze to fakt dycky stálo. I dnes jsme si z jídelníčku vybrali chutně znějící pokrmy. Jaké však bylo naše rozhořčení, když nám servírka oznámila, že je nedostanem, leda za ceny jednou tak velké, protože je víkend. Přitom v menu nic takového napsáno nebylo!!! Na otázku, kde že se tenhle podivný systém vzal, se nám dostalo odpovědi, že to vymysleli v kuchyni... Fakt blbá výmluva, v kuchyni se vaří a nevymýšlejí se tam pravidla pohybu cen. Naštvalo mě to tak, že mě skoro přešla chuť k jídlu a nějak mě nic nelákalo si vybrat. S DAXem jsem se rozhodli zkusit dvojitou porci guláše v kotlíku. Jenže to bylo jediné jídlo, které jim právě došlo. No neni to už k vzteku? Nakonec si Milý dal fógla, kterému se i v syrovém stavu o těch 200 gramech leda zdálo a já špagety. Celkem fajn, ale po těhle zážitcích do mě moc nelezly. Servírka se totiž courala jak zombík z levného hororu a kuchaři se patrně otáčeli stejně rychle, protože talíře s jídlem jsme dostali po 45 minutách od objednávky. Smutné. Z milé restaurace zůstal akorát obal (jo, barák je fo pěknej), ale zbytek se kamsi vytratil. Do Starobrněnské dlouho nezavítáme. A jinak štědrý DAXík jim nenechal ani korunu dýžka.

Epilog o PDA, co nechtělo umřít

Lidé baterky dobíjejí a přístroje vlastně taky. Jen je třeba je předtim pořádně vymlátit. Prohlížení fotek, s jasem na maximum a ještě v pohyblivé prezentaci přes celý display, to by mohlo vybíjení pomoci, že? Hm, nezdá se. PDA ukazuje jeden snímek za druhým, vypadá nadmíru spokojeně a energie mu ne a ne dobít. Vtipkujem s DAXíkem na téma "nesce se mu scípnout" - neplatí to totiž jen pro dnešek. Milý už PDA topil v kýbli s vodou, dusil prachem, vláčel ho možnými i nemožnými zákoutími svého oblečení a zavazadel, pouštěl s výšky... a dycky to přežilo.

Později dnešního dne na PDA převrhnu skleničku se sirupovou vodou. Že bych nakonec já byla jeho vrahem? Tajím dech a je mi na nic. V současnosti se zdá, že i tento útok přežilo. Jen doufám, že neskoná později na následky vnitřních zranění :(

Coda

Pokud by vás zajímalo, jak stejné zážitky vidí jiná zúčastněná osoba, koukněte na bezdomáka.blogspotujícího.com Ten úvod je dost neosobní, ale věřim, že na uhodnutí, kdo to píše ani tři pokusy nevyplýtváte ;)

Jsou dny dobré, kdy si myslím, že věci tak nějak fungují…

2008-04-04T00:35:00.002+02:00

…a pak jsou dny horší. Dny proflákané, dny promarněné činnostmi, jež nemají žádný výsledek. Dny, kdy žádáte po druhých věci, které nemůžete dostat, a pak vidíte, v jiné souvislosti, že druzí dělají něco, co byste měli dělat vy. Věci se opakují, zrcadlí, převrací. Alenku jsem taky ještě nečetla. Tvářím se smutně normálně a tak pak ony nepoznaj, kdy je mě opravdu smutno. Je to dobře, stejně je to jenom sebelítost, stará známá. Jenže smutně se tváří i ti, kteří bych chtěla, aby byli veselí. Možná někdy jindy, dneska ne. Dnes je horší den. Nikdy jsem nebyla iniciativní, jsou věci, na které vlohy nemám. Je zajímavý, že se to opakuje všude. Než se do něčeho pustím, mam spoustu ideálů, pak to dělám a dělám to úplně jinak. Proč? Nedostatek odvahy? Strach se do toho ponořit? Dát tomu něco víc? Pochybnosti, že něco zkazím? Je toho dost. Ale dojde mi to dycky až potom. Uvažovat o sobě, mi jde. Nimrat se. A hlavně zmateně a ničeho se nedobrat. Nevím, zda to sem dát. Ale někde jsem si napsala, že tenhle blog bude deníčkový (fakt pošahaný slovo), tak to tu je. Doufala jsem, že když to, co mi krouží kolem hlavy, uvidim před sebou, dá mi to nějaký smysl. Nepovedlo se. Možná zítra.

Četla jsem: MRTVÝ NEBO ŽIVÝ

2008-04-03T11:47:00.009+02:00

Je to akční - superhrdinama, teda pardon superpadouchama se to tam jenom hemží. Kulky a krev létají vzduchem. Není to zrovna můj nejoblíbenější žánr, ale brala jsem to jako oddechové čtení.

Dost vtipné oddechové čtení a hlavně drsné - od odkazů na holokaust po vraždu udušením lidskými exkrementy. Jo, už to nezní právě chutně a to jste ještě neviděli podrobnosti.

Na jednu stranu to působí krásně naivně (z uťáplýho týpka se stane nepřekonatelnej zabiják s kráskou po boku - btw. v knize jí říkaj "Kočko", ale v originále je to "Liška", Fox), ale ve chvíli kdy Millar předestře pointu a vy jako čtenář si myslíte, že vás nemůže už nic vyvést z míry se najednou dostáváte ke skutečnému závěru. Začíná to sentimentálně... (censored - co se odehrává dál, fakt nemůžu prozradit - censored)

Jenže pak se dějiště příběhu přesune ze stránek knihy ven. Rozhlédnete se kolem sebe a řeknete si: Co kdyby? A možná na malou chvíli se díváte na svět, na svůj život, na sebe samotného trochu jinak. Co kdyby? Ta otázka se vtírá... a víte co: Jděte do pr***
(To nebyla urážka, kdo četl, chápe ;) )

název: Mrtvý nebo živý
žánr: akční komiks s lehkým přesahem
scénář: Mark Millar
kresba: J. G. Jones
česky vyšlo: 2007
nakladatelství: Crew

originální název: Wanted
("Dead or Alive" je název posledního šestého sešitu)
původně vycházelo sešitově: prosinec 2003 - únor 2005
nakladatelství: Top Cow Productions, USA

Odkazy:
Tématický miniweb
česká galerie
Oboje z produkce nakladatelství Crew, na jehož špatně organizovaných stránkách bez možnosti přímého hledání lze také vypátrat něco informací včetně komentářů čtenářů.
Faktografické údaje viz comicbookdb.com
Zápletka a postavy na Wikipedii

Podle komiksu se natáčí film (celkem poutavý trailer), kde je ovšem Joliová (posledí dobou ji vídám všude) a ten týpek se mi taky nelíbí, v komiksu totiž vypadá jak Eminem a tohle fakt netrefili.

Jeden blog nestačí

2008-04-03T11:34:00.002+02:00

Tak jsem to asi vymyslela. To "asi" znamená, že momentálně to tak plánuju dělat, ale do budoucna se to může vyvinout různě O:) Tenhle blog bude takový "deníčkovo-postřehový" aneb budu sem psát svoje zážitky, nápady postřehy, ale třeba taky recenze na knížky, filmy, akce... Protože ony to nebudou ani tak recenze, jako spíš mé čistě subjektivní hodnocení. Mam myšlenky na to udělat to i zpětně, ale je to celkem nerealizovatelné . Ono možná i psát jen to aktuálně zhlédnuté/přečtené/poslechnuté bude celkem záhul :) (Tedy za chvíli směle do toho!)

No a pro úplnost - na druhém blogu zůstanou takové ty "práce", výtvory snad o něco vyšších kvalit než v okamžitém rozpoložení mysli spáchaných pár vět, věci s delší platností než párvteřinovou. Tedy mé "vědecké" a "umělcké" počiny. Ale nikdo se nemusí bát, odkazy na ně samozřejmě uvedu i zde ;)

Žlutý papír se slevou

2008-04-01T20:36:00.001+02:00

Původně se měl tenhle blog jmenovat jinak.

"...a jak se jmenuje ten Rebelovo blog?" ptám se Milého.
"Počkej, kouknu se," DAX na to. Listuje poznámka v PDA. Po chvíli: "Žlutý papír se slevou..."
"Co?" divím se.
"Ne, to není název toho blogu, to je pracovní poznámka."
Ale jako název pro blog to neni špatný, napadlo mě...

Nakonec z toho ale sešlo. Protože když jsem si našla tenhle vzhled blogu, tak prostě není možné, aby v jeho záhlaví čnělo "Žlutý papír se slevou". Jo, zkoušela jsem to. Fakt se to nehodí.

Když jsem přemýšlela nad novým názvem, vzpomněla jsem si na jednu rozmluvu z dnešní procházky. Kvetly kytičky - pampelišky z tramvaje, městský fialky... tedy zimostráz nekvet a to je právě ono. Ale je to hezký slovo, ne?

Ještě bych měla zmínit, že už jeden blog mám. Adresa je aksurew.bloguje.cz, ale jelikož hodlám věci odtamtud, tedy takové, co mají trochu hlubší smysl, přesunout sem a dál zmíněný blog neudržovat, tak ta adresa už asi nebude dlouho platná.

Proč si zakládám nový blog? Protože se mi strašně líbí ty blbůstky, co .blogspot.com nabízí :) Takže končím se psaním a jdu si "hrát"!